Divoká příroda

Slovo divočina někoho žhaví do ruda. Na Šumavě přece není žádná divočina, je to prostě kulturní krajina, říkají. A to je právě to úžasné na Šumavě, že je kulturní krajinou i divočinou zároveň. Že je tu nová divočina v opuštěné kulturní krajině, ale také divočina pravá, člověkem skoro nedotčená.

Pohlédneme-li do historie, zjistíme, že Šumava byla kolonizována lidmi v několika přílivových vlnách, po kterých vždy následoval odliv. Po velké kolonizaci ve 13. století přišli husité s velkým vylidněním pohraničí a zablokováním přeshraničního obchodu.

Po sklářské kolonizaci v 16. století přišla třicetiletá válka, po které zůstaly i zcela vybydlené vesnice. A po největší kolonizaci Šumavy v 18. století následoval odsun obyvatelstva v polovině 20. století, zřízení hraničního pásma a vojenských újezdů. Legenda z 19. století praví, že na Šumavě se již třikráte změnila pole v les…

Proto na Šumavě nikdy nedošlo k úplnému potlačení divočiny, i když na přelomu 19. a 20. století kvůli nejmasívnějším lesním těžbám měla zdejší divočina na mále. Ve 20. století se ale rozšířila na mnohá ladem ležící místa a vznikla tak zcela jedinečná mozaika obydlené a zároveň i divoké země. Stačí se zatoulat k prvnímu potoku za vesnicí, a už divočinu vdechujete celým tělem. Je zde to, co běžně nazýváme „bordel“. Ale stačí se pozorně rozhlédnout a poznáte, že jste v místech, která příroda oživuje tak, jak by to člověk nikdy nedokázal…

Pavel Hubený, Správa NP a CHKO Šumava